Já jsem si nezoufal, neboť položit život za Krista pro mě byla realita, tak by to mělo být.
Mladý Anton, kterého rodiče od dětství vedli ke katolické víře, absolvoval salesiánské gymnázium a chtěl pokračovat studiem teologie. V zemi ale právě převzali moc komunisté, a tak se rozhodl emigrovat do Itálie. S početnou skupinou měli na jaře roku 1951 přeplout na člunu řeku Moravu do Rakouska. Útěk však nebyl dobře připravený a řeka byla rozvodněná. Proto se uprchlíci vrátili zpět na nádraží. Tam už je pochytali pohraničníci, kteří o nich věděli. Antona nejprve uvěznili v kobkách Bratislavského hradu, později ho převezli do Leopoldova.
Soud s celou skupinou se konal v utajení a Anton vyfasoval dvanáct let – jen za to, že chtěl studovat v zahraničí. Když si vyslechl rozsudek, zhroutil se mu svět. Věznění přežil i díky tomu, že v lágrech na Jáchymovsku či v Příbrami potkal mnoho inspirativních osobností a studoval jazyky. Jak ale dodává, největší posilu a útěchu nalézal ve víře: „Já jsem si nezoufal, neboť položit život za Krista pro mě byla realita, tak by to mělo být.“ Propustili ho na amnestii a díky krátkému uvolnění na konci šedesátých let mohl v Římě vystudovat teologii. V květnu 1970 ho na kněze vysvětil sám papež Pavel VI.
V době nejtužší normalizace, kdy Československo opouštěly tisíce emigrantů, se Anton Srholec vrátil domů. Komunistický režim mu ale nadále nepřál a po letech šikany mu v roce 1985 odňal státní souhlas k výkonu duchovní služby. Zlom přinesl až listopad 1989. Anton Srholec vystoupil na několika demonstracích a v období nově nabyté svobody se naplno zapojil do církevního i společenského života. „Velmi mě těší, že jsem zůstal se svým národem. V pokoře člověk přispívá k tomu, aby to bylo lepší, ne tak zoufale beznadějné.“