Když roku 1942 začal fašistický Slovenský štát organizovat deportace svých židovských obyvatel do koncentračních táborů, měl Eli (tehdy Pavel) Vago 12 let. Jednoho dne doma našel lístek od rodičů s instrukcemi. Ze dne na den musel opustit bezpečí domova a spolu se starší sestrou Esti vyrazili do hor, aby unikli odvodu do transportu. Eli využil sv zkušenosti ze skautského oddílu a převzal i v tomto věku odpovědnost za sebe i sestru. Říká, že v horách neměl strach z divočiny, čeho se bál, byli lidé.
Oba sourozenci však po měsících ukrývání skončili v koncentračním táboře v Seredi. „Esti, podívej, kolik je tu dětí. Tady se aspoň nebudeme muset skrývat“, vyprávěl Pavel své sestře. Transporty do vyhlazovacích táborů naštěstí v té době ustaly.
Jako čtrnáctiletý v lágru pomáhal podzemnímu hnutí Kolektíva, které se připravovalo na ozbrojené povstání. To nakonec na Slovensku vypuklo 29. srpna roku 1944 a rodině Vagových přineslo vysvobození. Bohužel jen dočasně. Němci povstání potlačili a transporty se rozjely nanovo. Rodina našla útočiště ve středoslovenských horách, kde se několik židovských rodin během zimy 1944/1945 až do osvobození skrývalo v lesní chatrči u osady Hronček.
Pavel Eli Vago nikdy nezapomněl na slovenskou rodinu Vaculčiakových, bez nichž by v horách nepřežili. Vzpomíná hlavně na osmnáctiletou dceru Valiku, která jim do čtrnáct kilometrů vzdáleného úkrytu nosila jídlo a vždy u sebe měla revolver.
Po válce se pamětník přestěhoval do nového židovského státu Izrael, na Slovensko však nezapomněl a po roce 1989 se do své rodné země opakovaně vracel. Na památku jeho příběhu pořádá slovenské Post Bellum už několikátým rokem memoriál – letní putování Po stopách ukrývaných dětí.