Před mladými lidmi, narozenými roku 1924, se za druhé světové války otevírala neradostná budoucnost. Celý jejich ročník měl být „darován Říši“, tedy poslán na nucené práce do Německa. K totálně nasazeným patřila i čerstvě dvacetiletá Marie Klangová. Absolventka reálného gymnázia musela z rodných Dačic roku 1944 nastoupit do továrny Kunert ve Varnsdorfu v okupovaných Sudetech. V bývalé textilce se v té době vyráběly bomby V1, poháněné proudovým motorem. Šlo o revoluční zbraň, o níž Němci doufali, že jim pomůže zvrátit průběh války, která tehdy již směřovala k jejich porážce. Mariiným úkolem bylo nýtovat pláště těchto bomb.
V areálu továrny žili a pracovali totálně nasazení, vězni i zajatci různých národností. Byli tu také zajatí důstojníci britského námořnictva, s nimiž se Marie potkávala při obědech. Jeden z nich se jí začal dvořit a později ji požádal, jestli by mohla překreslit jednotlivé součástky oné „zázračné zbraně“. Britové zřejmě měli spojení s vnějším světem, jehož prostřednictvím mohli nákresy poslat Spojencům. Začátkem roku 1945 Marii přeložili na práci do Litoměřic do podzemní továrny, kde vězni a totálně nasazení vyráběli součástky pro německé stíhačky. Marie měla štěstí, pracovala v kuchyni.
Za několik dní si však pro ni přišlo gestapo. Podrobilo ji krutému výslechu, při němž Marie svého britského přítele neprozradila. Snažila se působit jako hloupá naivka a svým věznitelům říkala jen informace, které už měli. V závěru války se Marii podařilo uniknout. Zbědovaná a vyhladovělá se dostala až do Prahy. Cestu přežila díky pomoci železničáře, který jí místo vězeňského mundúru sehnal civilní oblečení.
Na konci války, když se její otec a dědeček vrátili z nacistického vězení ve Wroclawi, se v Dačicích znovu shledala se svou rodinou.